V roce 1867 bratři Martin, Theodor a Johann založili obchodní společnost „Gebrüder Grohmann G.m.b.H.“, které se stalo středem jejich textilního a důlního impéria. Následující text zachycuje hlavní aktivity a továrny rodiny Grohmann.

Barevna Bystřany (Baumwollspinnerei u. Rotgarnfärbere)
Tovární 4, Bystřany (něm. Wisterschan , GPS 50.626083N, 13.862885E)

V roce 1866 Martin Grohmann získal živnostenské povolení na provoz barevny v Bystřanech a společně s bratrem Theodorem a Johannem tak mohli převzít od otce řízení barevny. Společnost byla v roce 1867 zapsána pod názvem „Gebrüder Grohmann G.m.b.H.“ (dále jen GG). Objekt dnes již bývalé přádelny a barevny bavlny se nachází na severním okraji obce Bystřany jižně od silnice E 442 Teplice – Praha.

Barevnu v Bystřanech postupně rozšířili v letech 1900-1901 o skací mlýn, v letech 1906-1907 o přádelnu egyptské MACO bavlny o kapacitě 32 tis. vřeten. Přádelna před první světovou válkou zaměstnávala přes 500 lidí. Přádelnu během roku 1906 ji vyprojektovala a postavila teplická firma Johanna Davida Ferbera (1844–1903), vedená tehdy již dědicem, Eduardem Ferberem, a to s využitím dispozic dodavatele strojního vybavení, boltonské strojírny Dobson & Barlow, a nýtované ocelové nosné konstrukce, kterou navrhla a dodala specializovaná firma Franz Zimmermann ze saského Werdau. Secesní fasády stavby navrhl tehdy u Ferbera zaměstnaný stavitel Emil Handschke (1880–1915). V roce 1910 byl vystavěn přízemní šedový sál barevny a kotelna se zdobným komínem. Přádelnu až do roku 1940 vedl syn Martina Arwed Grohmann.

Roku 1940 přádelnu převzali bratři Arwed Wilhelm a Karl Heinz Fischerové z Varnsdorfu. Podnik byl znárodněn roku 1945, roku 1950 začleněn do n. p. Korda Horní Litvínov a následně zrušen. Budovy poté sloužily Elektrotechnickým závodům Teplice, od devadesátých let a. s. ETZ.

Od roku 2000 jsou budovy bez využití, v těsném sousedství přádelny (parcela 324) stojí od roku 2009 montovaná skladovací hala, koncem roku 2010 byl zbořen šedový sál a kotelna, v únoru 2014 pak vlastní přádelna.

Barvírna a přádelna Benešov nad Ploučnicí
Nádražní, Benešov nad Ploučnicí (něm. Bensen, GPS 50.7392889N, 14.3069250E)

V roce 1882 GG postavila v Benešově nad Ploučnicí barvírnu a v roce 1889 přádelnu bavlny a niťárnu. Tento podnik byl v tehdejší době největší textilní budovou v Evropě s největším parním strojem v Čechách. Přádelna byla zastavena v roce 1930 a barevna přízí v roce 1928, rovněž tak snovárna přízí v Nerudově ulici. Továrna měla 68 000 vřeten a před zastavením výroby 800 zaměstnanců. Celý provoz s přádelnou, snovárnou, obytným sídlištěm a elektrárnou v Malé Veleni v roce 1942 odkoupila firma Mattausch & Sohn z Liberce. Firmě Grohmann v Benešově patřily i budovy v Nádražní ulici: č. p. 285 – 287, bytová kolonie 344 -347, 354 – 357 a 362 – 365. V Děčínské ulici č. p. 288 (obytný dům), č. p. 288 (barevna) a č. p. 289 v Nádražní ulici (vrátnice).

Továrna byla znárodněna v roce 1945.

Dolní zámek a velkostatek Benešov nad Ploučnicí
Náměstí míru 45, Benešov nad Ploučnicí (něm. Bensen, GPS 50.7420750N, 14.3104356E)

V březnu 1888 prodala hraběnka Aloisie Černínová Dolní zámek s příslušným pozemkovým majetkem za 136 tisíc zl. bratrům Martinu a Theodorovi Grohmannovým. V době jejich držby sloužil zámek také jako obydlí úředníků a kanceláře. Společné vlastnictví obou bratrů trvalo 10 let, po zakoupení velkostatku Vidim v roce 1898 se rozdělili tak, že Benešov s Dolním zámkem si ponechal Martin, který v něm nakonec i sídlil.

Pozemková reforma po vzniku Československé republiky se velkostatku příliš nedotkla, protože ze 460 ha reformě podléhající půdy bylo znárodněno a rozparcelováno mezi drobné rolníky pouze 56 ha. To již na zámku sídlil Martinův syn Kurt.

Od roku 1933 patřil velkostatek již Hansi Jörgovi Grohmannovi, synu Kurta Grohmanna a vnuku Martina, zatímco zámek byl připsán paní Vere Grohmann (1898-?), vdově po Kurtu Grohmannovi. Dolní zámek stále sloužil k bydlení Grohmannů.

Rodině Grohmann zámek patřil až do roku 1945, kdy byl zkonfiskován.

Důlní průmysl na Chomutovsku a Teplicku
Dřínov (něm. Bartelsdorf, GPS 50.5340547N, 13.5119119E)

Od 90. let oba bratři podnikají také v expandujícím důlním průmyslu v severních Čechách. Důvodem je šířící se uplatnění parního stroje, které výrazně zvýšilo poptávku po hnědém uhlí podkrušnohorské pánve, zájem byl navíc akcelerován od poloviny století budovanou železnicí. Dalším důvodem je ale i zásobování vlastních Grohmannových závodů.

V roce 1890-1892 získali oba bratři rozsáhlý komplex dolových měr mezi Vysokou Pecí a Albrechticemi u Kundratic, Podhůří, Vysoké Pece, Drmal a Dřínova (Bartelsdorf). V roce 1891 byly u Dřínova založeny doly Grohmann I. a II. o hloubce 116 m.  V letech 1893-1905 společnost dále rozšiřovala svůj důlní majetek (zakoupila například doly Petr a Paul v Nechvalicích, Ludvík a Caroli v Novém Sedle, Josefi v Bránech). Na tomto základě vznikl největší báňský podnik chomutovské a jirkovské oblasti, Grohmannsche Kohlenwerke AG. Důlní komplex byl původně nazván Elly, později Karel a nakonec jen Grohmann.

Hlavní těžební jáma Karel byla spojena vlečkou se železniční stanicí v Jezeří, kde bylo také ředitelství podniku. Provoz na dole Grohmann dosáhl záhy značných rozměrů. Na začátku 20. stoeltí zde 390 horníků těžilo okolo 200.000 uhlí, před 1. sv. válkou již 500 horníků těžilo 300.000 uhlí a do roku 1939 se těžba stabilizoval na úrovni 400.000 uhlí ročně, kdy zde pracovalo okolo 750-800 horníků.

V roce 1906 změnila společnost svůj statut z „těžařstva“ na G.m.b.H., o dvacet let později na akciovou společnost. Společnost Grohmannsche Kohlenwerke AG zanikla znárodněním v roce 1945 vyhláškou 442/1945 o Znárodnění horních podniků v zemi České a Moravské.

Velkostatek Vidim
Horní Vidim (něm. Hohenwidim, GPS 50.4666242N, 14.5260519E)

Velkostatek se zámkem v obci Vidim na Kokořínsku patřil od 1807 šlechtickému rodu Arengergů. V roce 1898 se majitelem stává společnost Gebrüder Grohmann. Následně si bratři Martin a Theodor rozdělili vlastnictví zámků v Benešově nad Ploučnicí (Martin) a Vidimi, který od roku 1898 (1896?) převzal Theodor jako samostatný majitel. V roce 1898 bylo přistavěno západní křídlo a celá budova byla upravena v pseudobarokním slohu. Po roce 1945 zde byla politická škola, dětská ozdravovna a v roce 1952 byl v zámku zřízen domov pro seniory, který je zde dodnes.

Teplice

Lipový dům (Lindenhof)  
Lípová 239/2, Teplice (něm. Teplitz-Schönau, GPS 50.6409933N, 13.8359431E)

Spolkový dům určený pro Mužský pěvecký spolek navrhl Max Loos von Losimfeldt. Sdružení, byť jedno z největších ve městě, však nemělo prostředky na provoz a stavbu proto prodalo trojici teplických průmyslníků (Fügner, Mitscherlich, Grohmann). V té době objekt získal jméno Lipový dvůr, které přežilo pád monarchie, republiky, protektorátu i komunistického režimu. Stavba po celá léta sloužila jako místo pro plesy a taneční zábavy, a to ještě začátkem 90. let 20. století.

Po roce 1990 je objekt v soukromých rukou. Východní trakt byl přestavěn na byty, západní část se stále rozpadá.

Rodinné sídlo Lípová
Lípová 13, Teplice (něm. Teplitz-Schönau, GPS 50.6406439N, 13.8315800E)

Novorenesanční budova z druhé poloviny 19. století byla postavena jako nižší reálné gymnázium v letech 1875-1876 podle plánů teplických architektů Adolfa Siegmunda a Josefa Staňka v neorenesančním stylu. V roce 1894 školu koupil Martin Grohmann a nechal ji přestavět dle návrhu Johanna Davida Ferbera. Dům byl rozšířen a jeho interiéry byly upraveny do neobarokní podoby vč. interiérů tak, aby mohla být stavba využívána jako rodinná vila.

Posledním obyvatelem vily z rodiny byl Arwed Grohmann (1872-1947). Hned po válce surově vyhnán i s manželkou při jednom z divokých odsunů, snad do tábora Altenberg.

Od roku 1946 se zde nachází Regionální knihovna Teplice.

Vila rodiny Junowicz
Vrchlického ulice č. 6, Teplice (něm. Teplitz-Schönau, GPS 50.6444456N, 13.8317236E)

Jednalo se o vilu rodiny Romana a Elsy Junowicz. Elsa, roz. Grohmann, byla dcera Martina Grohmanna. Dnes je zde sídlo Okresního státního zastupitelství Teplice.

Sbírka Junowicz
Náprstkovo muzeum Praha

Koncem čtyřicátých a na počátku padesátých let minulého století do Náprstkova muzea přešla řada sbírek pocházejících z majetků konfiskovaných po druhé světové válce. Jednalo se o předválečné soukromé sbírky, které byly zajišťovány na základě dekretů prezidenta Beneše a přerozdělovány do muzeí a nově vznikajících institucí památkové péče. Konfiskovány byly sbírky nejrůznějšího sběratelského původu a sbírkové a estetické kvality.

Jedním z konfiskovaných majetků je soubor předmětů, který přišel do Náprstkova muzea krátce po druhé světové válce jako konfiskát rodiny Romana Junowicze (1875-1933) a Elsy, roz. Grohmann (1833-?) z roku 1946.

V srpnu 1946 byli pracovníci Náprstkova muzea všeobecného národopisu upozorněni Místní správní komisí na byt ve Vrchlického ulici č. 6 v Teplicích-Šanově, kde se měl nacházet „krásný nábytek bohatě vyřezávaný v čínském slohu, pravděpodobně originál“. Jako původní majitel byl uveden jistý Junovitsch, který měl být korvetním kapitánem na rakouské válečné lodi Tegetthoff. Nábytek měl přivézt ze svých cest. Při prohlídce bytu bylo zjištěno, že některé kusy nábytku, porcelánu atd. „představují význačné ukázky starého čínského umění a že jest proto nutno zajistit je v zájmu celonárodním“.

V roce 1946, kdy probíhala konfiskace majetku rodiny Junowiczových, v teplickém bytě pobývala paní Elsa s dcerou Renatou, přičemž „Bytové zařízení jest však výhradně majetkem Němky Elsy Junowitzové“. Elsa i Renata se snažily konfiskování předmětů předejít a později ho zpochybnit. Konfiskace majetku byla provedena 19. července 1946, bylo však podáno odvolání, které bylo zamítnuto 22. října 1946, a konfiskát nabyl právní moci 7. listopadu 1946, neboť předměty „představují význačné ukázky starého čínského umění a že jest proto nutno zajistit je v zájmu celonárodním a zabránit případné snaze jich odvezení do ciziny“.

Předměty z Junowiczovy sbírky byly tak převezeny do Náprstkova muzea a staly se součástí čínského fondu.

V lednu 1947 Náprstkovo muzeum administrativně převzalo celkem 128 předmětů, které se v bytě nacházely. Ve fondu, který vychází z této sbírky, zůstalo tedy v dnešní době 131 inventárních čísel.

Sbírka patřila korvetnímu kapitánu Romanu Junowiczovi z dob jeho vojenské námořní kariéry v letech 1892-1918. Za svoji službu obdržel několik medailí. První ocenění přišlo v roce 1901, v době, kdy působil v Číně. Na konci první světové války obdržel Karlův vojenský kříž, jehož nositelé se účastnili přímé bitvy.

Roman Junowicz se narodil 5. října 1875 v městě Černovice/Černivci, německy Czernowitz, které se nachází na dnešní Ukrajině blízko hranic s Rumunskem a Moldávií. Toto město bylo centrem regionu s německy mluvící komunitou. Po návratu z čínské expedice pobýval v srpnu roku 1903 v Karlových Varech, kde se snad léčil z následků kruté zimy v Pekingu v prosinci roku 1900. 18. listopadu 1905 se zasnoubil s Elsou Grohmannovou, kterou si vzal 23. dubna 1906 v římskokatolické farnosti v Teplicích. Elsa byla jednou ze dvou dcer Martina Grohmanna (1840–1914).

V dubnu 1908 se objevil v Prager Tagblatt inzerát, v němž rodina Junowiczových žijící v Teplicích hledala mladou ženu k péči o dítě. Snad se jednalo o první dítě manželů, holčičku, které mohl být v té době jeden rok. V roce 1909 se 5. července narodila dcera Renata, která se později objevuje v korespondenci Náprstkova muzea v souvislosti s konfiskací majetku rodiny. Manželům se narodil ještě v roce 1917 syn.

S koncem první světové války a rozpadem Rakousko-Uherska se námořní důstojníci rakousko-uherského námořnictva přesouvali do obchodního loďstva nástupnických států. Roman Junowicz, kterému bylo lehce přes čtyřicet let, se však rozhodl působit na poli stavebnictví jako majitel cihelny a též v uhelném průmyslu, podobně jako úspěšně podnikali členové rodiny jeho manželky.

Roman Junowicz zemřel při cestě z Istrie na anginu pectoris 21. srpna 1933 a byl pochován v Záhřebu. Po smrti Romana Junowicze cesty vdova Elsa a dcery Renaty zamířily až do Spojených států amerických, kde se paní Renata provdala za Waltera (Franze) Kocholaty. Působila úspěšně v oboru biochemie a zemřela v Kentucky roku 1999.

Mitscherlich & Sohn
Mlýny, Hrob (něm. Mühlen- Klostergrab, GPS 50.6645472N, 13.7287392E)

První sklárnu v Hrobu-Mlýnech založil v 60. letech 19. století průmyslník Julius Tschinkel. V roce 1887 ji teplický podnikatel J. Mitscherlich přestavěl na přádelnu, patřící po celé další století k největším podnikům na Duchcovsku.

Mitscherlich & Sohn,vigoňová přádelna Hrob-Mlýny čp. 28, 1896. Firma Ing. Alfreda Mitscherlicha sídlila v Teplicích, roku 1896 byla zaprotokolována pobočka v Dolních Mlýnech-Hrobě (Grundmühle-Klostergrab). K roku 1923 měla přádelna kapacitu 28 000 vřeten hnaných parním strojem o výkonu 1000 HP. Budovy dvou propojených přádelen o celkové délce téměř 140 metrů, nesené ocelovou nýtovanou konstrukcí, dnes procházejí přestavbou na sklady. Charakteristická podoba sprinklerové věže je výsledkem pozdější nástavby.

Robert Mitscherlich (1864-1939) se oženil s Augustou Emilií Grohmann (1869-1950, Hamburg), se kterou měl tři děti (Irene, Charlotte, Auguste).

Rodina Grohmann – severomoravská větev

Další z rodiny Grohmanů – Johann Josef (1792–1873, strýc Carla Grohmanna z Lindavy) se stal podílníkem firmy Weis a Rössler ve Vrbně pod Pradědem.

Jeho praděd byl Valentin, jeho otec Dominik (1766-1852) pocházel z druhého manželství Valentina Grohmanna. Josef v roce 1812 vstoupil do společnosti a s jeho podílem v roce 1817 vznikla firma Weiss, Röessler & Co. Spojení nebylo jen kapitálové. Johann Josef Grohmann se oženil s neteří a chovankou Ferdinanda Rösslera Amálií Rösslerovou (1798–1845), se kterou měl 13 dětí. V roce 1821 firmu opustil Ferdinand Röessler a přenechal podnik a dům Johannu Josefu Grohmannovi. V roce 1845 nastupuje do podniku nejstarší syn Quido Grohmann (1820–1874).

V roce 1846 byl změněn název firmy na Weiss und Grohmann. Pod tlakem konkurence vznikla v roce 1847 mechanická továrna na nitě. V roce 1883 byla firma rozdělena na Weiss und Co. se sídlem ve Vídni vedená následníky rodu Weissových. Továrnu na nitě ve Vrbně pod Pradědem přebrali v roce 1883 vdova Emma po Quido Grohmannovi a Emil, jeho nejmladší syn, a založili firmu Grohmann & Co. k. k. privilegierte Leinen, Baumwollzwirn – und Flechtwaaren – Fabrik Würbenthal (Grohmann & Co.). Rodina Grohmannů vedla továrnu až do roku 1945.

Grohmannové byli významní podnikatelé ve Vrbně pod Pradědem, kteří vlastnili továrny ve Vrbně, Pochni, Markvarticích, v rumunském Temešváru a v maďarské Rákospalotě.

Karel Grohmann (1838–1901), předposlední syn Josefa a Amálie, vlastnil od roku 1867 železárnu Jemné válcovny Karl Grohmann v Markvarticích, od roku 1884 byl společník jeho druhorozený syn Robert. S železářským podnikem Adolf Grohmann a syn se spojili s obchodníky Tlach a Kiela z Ratiboře a založili akciovou společnost Moravskoslezská pro drátěnou výrobu a vystavěli v roce 1896 drátovnu v Bohumíně. Výroba drátu pak byla z Vrbna přeložena do Bohumína, kde od roku 1906 vyráběla pozinkovaný drát, v roce 1913 přibyla produkce ocelových a měděných lan. Po znárodnění v roce 1945 pokračoval další rozvoj výroby a v roce 1958 byla spojena s železárnami do jednoho podniku, který nesl název Železárny a drátovny Bohumín.